Krásný víkend a jak jsem přišel k pohmožděnému rameni

Běžky mě začaly celkem bavit, tak jsme si Marťou řekli, že si v sobotu dáme trochu delší výlet. Kousek od domova máme vlakovou zastávku na trase do Kořenova a že by to mohl být odtud pěkný nástup do stopy směr Bedřichov.

Zvolili jsme rozumný odjezd před 11h a za hodinku už jsme vystupovali v Kořenově. Sluníčko svítilo, stopu jsme našli asi po 400m, nic nebránilo vyrazit.

Jo - jenže i 4x namazaný běžky modrým mi prokluzovaly, takže po prvním kopečku pokřikuju na Marťu kašlu na to, vracim se na vlak. Marťa protočila oči, říká sundej běžky a za mého hudrování je maže další vrstvou. No není skvělá? Je skvělá.

Jelo se lépe - i když foukal dost protivítr a hlavně stopy byly až do Polubného v podstatě zaváté. Mířili jsme na Jizerku, úplně nejlepší skluz to nebyl, ale sluníčko cestou dodávalo energii. Nad Jizerkou pod Bukovcem malá pauza na svačinku a už jsme frčeli trochu rychleji dolů k Panskému domu, kde se už chystala rychlostní premie na nedělní J50.

Nechtělo se nám po Promenádní cestě, takže jsme dali klasiku zadem za Hnojovým domem na Jizerskou silnici a pokračovali kolem kiosku Promenáda dál po Hraniční cestě až na Soušskou silnici. Nechtělo se nám ani na Smědavu a pak prďákem nahoru, raději jsme tedy zvolili delší, táhlejší Kasárenskou silnici až k oblíbené Knajpě.

Tady nezbytné občerstvení - párek a dřevorubecký chleba se sádlem. I zde už probíhaly přípravy na J50, tady se čekala vrcholová prémie.

Z Čihadel dolů přes Kristiánov až na Novou Louku to celkem jelo dobře. Tady jsme se pak rozhodli, že nepojedeme do Bedřichova, ale rovnou na Maliník a odsud zkusíme přes Hašlerovu chatu dál co nejdál do Vratislavic. Jelo se krásně, na Maliníku jsme měli v nohách přesně 30km.

Vystoupali jsme tedy nad opuštěné sjezdovky, tady stopa už prakticky nebyla nebo zavátá a pustili se dolů k Hašlerce. A tady skončila dosavadní pohodová jízda.

Pustil jsem to dolů celkem rychle, ale cesta byla spíš tak pro skialpy než běžky. Za zatáčkou v hlubším sněhu mi lyže zahranila a dal jsem si pořádně na držku. Tedy spíš na levé rameno, které jsem měl už navíc trochu chycené z pádu před týdnem na Bublavě. Rána jako kráva, zůstal jsem na zemi doslova paralyzovanej, vytryskly mi bolestí slzy a nedokázal se zvednout.

Marťa mi pomohla po chvíli, která mi ale připadala jako věčnost na nohy, chvíli jsem chodil jen sem a tam a zkoušel pohnout rukou. Moc to nešlo, šli jsme tedy kus pěšo, ale představa , že takhle půjdeme několik km mě ještě vzburcovala a běžky jsem znovu nasadil.

Naštěstí pohyb s hůlkou tam a zpět tolik nebolel, jako zvedat ruku směrem nad sebe, takže jsme hodně pomalu, protože jsem se fakt už docela bál a rameno bolelo, pokračovali sjezdem k Hašlerově chatě a pak dále kolem křížové cesty směrem na Lukášov.

Tady na modré skončila stopa a dál už byla jen zasněžená cesta s vyjetými kolejemi od nějakého traktoru. Tak tudy, už za tmy s čelovkou, jsme si vyjížděli stopu sami až k rozcestí U Buku a dál po červené mířili do Lukášova.

Protože z letních výletů vím , že tam je pak dolů pořádný a kamenitý rygol, stočili jsme to po neupravené silnici v hlubokém sněhu, kdy jsem opět raději sundal běžky, až k lesu, kterým jsme po chvíli vyšli na silnici v Lukášově. Odsud nás čekala 6km cesta s běžkami na rameni domů do Vratislavic.

Tato cesta už probíhala v naprostém tichu - ne snad, že bychom spolu nemluvili schválně, ale musím ocenit Marti pochopení, že se svojí bolestí se potřebuji nějak srovnat - a Marťa mi u toho jen sem tam srovnala běžky na pravém rameni, protože jsem levačku nezvedl. Bylo to ale takové to krásné mlčení, plné únavy, ale také porozumění.

Nebyl jsem na dně svých sil fyzických - a v podstatě oba víme, že bychom ujeli i 50km - ale moje psychika dostala na frak. V kombinaci s bolestí ramene jsem domů došel jen na morál, s vidinou teplé vany a také horkého a silného hovězího vývaru, který jsem naštěstí prozíravě nechal táhnout několik hodin již v pátek.

Noc nebyla valná, ale mazání Voltarenem docela zabírá a dnes jsme se šli jen lehce projít na svařáček na Prosečskou chatu. A v tom sluníčku s bílým sněhem a modrou oblohou to byla nejlepší léčba.

Sice ruku nezvednu až nahoru bez ještě bolesti a oblékání je zážitek, ale věřím, že moje příprava na SALOMON JEŠTĚD 24 není ohrožena.

Prostě parádní víkend s Marťou